Význam tradičních pohádek a jejich symbolika

Tradiční pohádky obsahují mnoho symbolů a jsou pro zdravý vývoj mozku naprosto zásadní. Jedním z hlavních poselství pohádek je naprogramování našeho podvědomí.

Malé děti cítí, že pohádku musejí vnímat jako obraz – tedy ne logicky. Tuší, že každý chlapec může být Bajajou, že porazí draka, který střeží tu nejcennější bytost – tedy maminku, že Červená Karkulka se nestřetne s „vlkem“, ale s „chlípným mužem“, že opuštěná „Mařenka s Jeníčkem“ se učí mít rádi i „zlou matku“, že „temný les“ je přeci plný nadpřirozených bytostí, protože i život je plný „nečekaných událostí a zvratů“. Nejen děti, ale i dospělí podprahově cítí, co je podstatou tradiční pohádky. Její symbolika totiž není logická a mluví tak přímo s naším podvědomím.

Pohádky napomáhají k vědomí, že každý má i stinné stránky, za které se nemusí stydět, že svět je někdy velmi složitý a klade nám mnohé překážky, ale stále je tu naděje. Důležitým poselstvím je právě ono vítězství dobra. Naše mysl musí přijmout fakt, že i z té největší šlamastyky se dá vydrápat kamsi do nebes, že i Popelka může být královnou a že princ ji miluje i ve špinavé zástěře, že i Hloupý Honza má šanci na trůn a že mocný černokněžník není nepřemožitelný a bude zničen. I ten největší pesimista se musí naučit věřit, že kdesi za devatero horami jsou lidé šťastní a nic jim nechybí. Je zcela zřejmé, že pohádkové příběhy vnášejí do chaosu řád a jsou nezbytnou duchovní potravou.

Pohádka obsahuje „vzkaz“ pro vaše nevědomí. Není dobré o pohádkách přemýšlet logicky. Mnohem vhodnější je sledovat pohádku jako obraz.

Pohádky v sobě ukrývají „archetypy“. Velmi zjednodušeně se dá říci, že archetyp je cosi stálého, co doprovází člověka od nepaměti. Jsou to systémy zakotvené uvnitř nás jako např. sací reflex. Tyto modely jsou univerzální a působí v každém člověku. Jde o kolektivní zkušenosti lidstva. Obrazy vrozených tendencí a sil přítomných v nás. Objevují se v mýtech, náboženských představách, umění, fantazii, snech a vizích. Když se člověk ztratí, nezná své zakořenění, vzdálí se od svých nevědomých archetypových modelů, může u něj nastat duševní porucha. Mezi nejčastější nevědomé archetypy patří např. Velká Matka (zdroj života a plodnosti), Bůh Otec (autorita, spravedlnost, trest a odpuštění, odvaha, svoboda), Stín (temné, nechtěné stránky lidské psychiky, jeho potlačení způsobuje neurotické projevy) a další. Takovýchto archetypů jsou desítky. Přijetím těchto zažitých modelů se dají vyléčit různé poruchy. Můžeme se zbavit nejen sourozenecké rivality, nepřijetí rodičů, neschopnosti rozhodovat, ale i vážných fobií, úzkostí, depresí, workoholismu apod. Jejich poznání nám přináší svobodu, ovšem ne každý je připraven svobodu přijmout. Ta totiž znamená také vědomé přijetí zodpovědnosti za sebe sama.

Každá bytost podléhá určitým vzorcům chování. Jsou vrozené a obvykle nevědomé. Některé tyto archetypální vzorce jsou pro nás velmi přínosné a usnadňují nám život. Jsou ale různé poruchy, trhliny, chyby, které vznikly jako důsledek absence těch správných vzorců. Často jde o rozkol mezi vědomím a nevědomím. Lidská bytost na cestě svého vývoje se může snadno ztratit, pokud nemá správné ukazatele cesty. A těmito ukazately jsou nejen v dětství mimo jiné i pohádky.

Několik citací z knihy „Děti a svět pohádek“ od Michala Černouška:

„…Není totiž v životě horší hrozba, než zůstat opuštěn, sám, vyvržen ze světa. Být vyobcován znamená nejen v pohádkách, ale i v primitivních pospolitostech definitivní konec. Je proto těžké zbavit se strachu z osamocení. Obzvláště děti takovou separační úzkost prožívají velmi intenzivně…“

„…Malé děvčátko tatínka miluje a zbožňuje a chce jím být milováno se vším všudy, bezvýhradně a bez vyjímek. Protože člověk je bytost narcistická, má především rád sám sebe, chce tatínka jen sama pro sebe. Jakmile děvčátko začne tatínka takto bezváhradně milovat, dochází k citové trhlině. Ta je vyplňována fantaziemi: předtavami o tom, jek mi tatínek úplně a bezezbytku patří… To je doba, kdy se sourozenci a vlastní maminka proměňují v konkurenty, v rivaly (Pohádka o Popelce)…“

„…Drak je symbolem otce, maskulinní agresivity, síly dospělých mocností… A takový drak v očích malých chlapců střeží a hlídá tu nejmilovanější bytost – tedy maminku. Je známo, že na určitém vývojovém stupni touží mít chlapci maminku jen sami pro sebe… (Pohádka o Bajajovi, Oidipovi apod.)…“

„…Pohádka o Bajajovi je mýtem o zrození hrdiny. Je to obraz postupného vývoje nezávislého já, na jehož konci by měl stát celistvý muž, nerozdrobený neurotickými úzkostmi… Vyprávění o hrdinovi je univerzálně důležité pro citový a mravní vývoj chlapců. Může nabírat i různých moderních převleků například v podobě Vinnetoua…“

Několik citací z knihy „Příběhy duše – Moderní jungiánský výklad pohádek“ od Murray Stein a Lionel Corbett:

„…Když se seznamujeme s obsahem pohádkového příběhu, měli bychom mít na paměti, že jednotlivé pohádkové postavy můžeme chápat jako obrazy našich vlastních typických sklonů v myšlení a jednání. Budeme-li takto postupovat, můžeme pohádkový příběh učinit naším vlastním příběhem. Tedy spíše než abychom pohádkové postavy nadměrně objektivizovali, ptejme se: Co o mně tahle postava vypovídá? Mám stejné zkušenosti jako ona? Myslím a jednám podobně? A jaké důsledky z toho pro mne vyplývají?…“

„…Mnohé současné ženy žijí prostoupeny tím, co Neumann popsal jako „archetypicky podmíněný kulturní princip Západu, jímž je vynucován maskulinní patriarchální rozvoj na každém dítěti, bez ohledu na jeho pohlaví“. Jejich ženství bylo obětováno, naučily se žít v intelektuálním světě otcovského logu, byly však odtrženy od světa mateřského…. Ženy se jen nesnadno vyrovnávají s feminními touhami, které narušují jejich profesionální výkonnost. V pohádce „O bílém hadovi“ se princezna snaží najít cestu ke svému ženství. … Životy mladých žen se dnes odvíjejí úplně jinak, než tomu bývalo dříve. Musejí se rozhodovat samy, musejí si ujasnit své priority a vlastní cestu. K tomu ale postrádají tradice a zakotvení v nich…“

Několik citací z knihy „Za tajemstvím pohádek – Proč a jak je číst v dnešní době“ od Bruna Bettelheima:

Existuje všeobecně rozšířený odpor k tomu, aby se děti dozvěděly, že příčinou mnoha životních nezdarů je naše přirozenost – sklon všech lidí jednat agresivně, asociálně, sobecky, ze zlosti a úzkosti. Namísto toho chceme, aby děti věřily, že všichni lidé jsou vrozeně dobří. Ale děti vědí, že ONY vždycky dobré nejsou, a často by raději nebyly. To je v rozporu s tím, co jim říkají rodiče, a právě to činí z dítěte v jeho vlastních očích netvora…“

Pohádka bere existenciální úzkosti a těžká rozhodování vážně a přímo je oslovuje: potřebu být milován a strach z vlastní bezcennosti, lásku k životu a strach ze smrti…“

Dítě prožívá zásadní proměny v povaze věcí všude kolem, i když dospělí jeho vnímání nesdílí. Zkusme pozorovat chování dítěte ve vztahu k neživým předmětům: některé z nich – tkanička do bot nebo hračka – je dokážou přivést k naprostému zoufalství a k pocitu, že je úplně hloupé. V okamžiku, kdy předmět jako zázrakem poslechne a vyplní příkaz, stane se z nejsklíčenější bytosti ta nejšťastnější. Cožpak to nedokazuje kouzelnou povahu předmětu? … Malé dítě toho dokáže samo jen málo a to vede k mnoha zklamáním. Pohádka tomu předchází tím, že připisuje neobyčejně vysokou hodnotu i nejnepatrnějším činům…“

Není dobré dětem vysvětlovat význam pohádek. Každé dítě si v příběhu najde potravu, kterou právě pro svůj zdravý vývoj potřebuje. Pohádka je pro dítě znehodnocena, jestliže mu někdo dopodrobna vysvětlí její význam…“

Mnohé příběhy nesou poselství, že chce-li se člověk stát individualitou, dosáhnout integrace své osobnosti a bezpečné identity, musí projít obtížnými vývojovými stádii, během nichž se setká s různými těžkostmi, nebezpečenstvími a bude muset vybojovat vítězné bitvy. Jenom tak se člověk může stát pánem nad svým osudem a získat království, které mu patří. Co se děje s hrdiny a hrdinkami v pohádkách, lze přirovnat k iniciačním rituálům, do nichž vstupuje naivní a nezformovaný, a nakonec z nich vychází proměněný, na vyšším stupni bytí, o jakém se mu na začátku této posvátné cesty ani nesnilo, a dochází tak své odměny nebo spásy…“

Každá pohádka je kouzelným zrcadlem, které odráží některé stránky našeho vnitřního světa a ukazuje potřebné kroky k vývoji od nezralosti ke zralosti. Ti, kteří se ponoří do pohádkových sdělení, ocitnou se v tiché vodní hlubině, která zprvu jakoby odrážela jen náš vlastní obraz: za ním však nalezneme vnitřní neklid duše – její hloubku, a také cestu, jak dojít smíru se sebou samým a se světem, smíru, který je odměnou za náš zápas.“

Léčivé pohádky pomáhají i dospělým. Více najdete zde: Léčivé pohádky pro dospělé, aneb Mějte pohádkový život. Knihu a CD komplet za pouhých 190,- Kč můžete objednat přes email tradicniterapie@gmail.com.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *